Jeho název většinou nesouvisí s místem výroby, ale spíše s jejím speciálním způsobem, který dle místa vzniku se označuje jako řecký.

Začátek výroby je shodný s běžným jogurtem - naočkováním mléka jogurtovou kulturou dvou mikroorganismů Streptococcus salivarius ssp. Thermophilus a Lactobacillus delbrueckii ssp. bulgaricus. Tím se mléko fermentuje a mléčný cukr (laktóza) se mění na kyselinu mléčnou. Díky této kyselině dojde k okyselení směsi, změní se struktura mléčné bílkoviny a mléko se tak přirozeně zahustí. Tím vznikne jogurt.

Pokud se ale po fermentaci nechá odkapat či plně odstranit syrovátka, dojde k podstatně většímu zahuštění – vznikne jogurt řecký. Díky této úpravě stoupne počet bílkovin (proteinu) ve výrobku.

Pokud se ovšem zvýšení celkové bílkoviny ve výrobku dosáhne přidáním koncentrované bílkovinné mléčné složky, bude to jogurt řeckého typu.

Tedy je potřeba na stejné množství výrobku méně mléka a měl by být levnější než jogurt řecký. Pokud se však podíváte do regálů obchodů, není to vždy pravidlem.

Zatímco běžný jogurt má kolem 3,5 % bílkovin, jogurt řecký (řeckého typu) má minimálně 5,6 %.

Doposud kategorie řecký jogurt (jogurt řeckého typu) nebyla v české legislativě nijak ukotvena, a přesné množství bílkoviny tedy nebylo požadováno. S vyhláškou 397/2016 Sb., platnou od 1. 6. 2017 se za řecký jogurt (jogurt řeckého typu) může vydávat jen ten výrobek, který bude mít min. 5,6 % bílkovin. Pokud by byl místo z kravského mléka vyroben z ovčího, tak dokonce 8 %.