Podle toho, kde a jak byly využívány tradiční zdroje betaglukanů, je v Evropě a v Americe rozšířeno používat betaglukany izolované z pivovarských a pekařských kvasinek (Sacharomyces cerevisie), zatímco v zemích Asie (Čína, Japonsko, část Ruska) se potkáváme s těmi získávanými z medicinálních hub jako je shiitake, reishi nebo i z hlívy ústřičné. Ty kvasničné se vyrábí poměrně snadno, napěstovat dostatečné množství hub už dá práci, což se pak odrazí v ceně prodávaných doplňků.

Přirozeně se betaglukany vyskytují v buněčných stěnách hub, sinic, kvasinek, obilovin a bakterií, které zpevňují (jinou funkci ve vyjmenovaných zdrojích nemají). Proto, aby měly betaglukany v našem těle patřiční zdravotní benefit, musíme je z té „výztuhy" dostat ven, což během trávení úplně nezvládáme. Tedy ne, že by to z běžné stravy bylo úplně k ničemu, ale na skutečně zdraví prospěšnou dávku (cca 150mg/den) to nestačí. Jen ze stravy využijeme cca 10 procent. Ale každá kapka se přeci počítá, takže zařazení potravin obsahující betaglukany na denní bázi (kvalitní pečivo, hlívu ústřičnou...) nikomu neuškodí, spíše prospěje.

Celý rozhovor i plný doprovodný text je k dispozici v audioarchivu ČRoHK.